aktualizováno: 19.02.2013 17:27:27 

Hipologický klub I.V.S.A.

Plemena koní
 

Plemena koní

Autor: Veronika Matějičná 


 

Český sportovní pony

 

Původ a historie
         Šlechtitelská péče byla po dlouhá léta zaměřena jen na „velké“ koně, a poníci byli neprávem opomíjeni. Přitom jsou ponyové, zejména pro mladší věkovou skupinu, velmi důležití: dítě bude zpočátku stěží důvěřovat tvorovi, který je třikrát větší než ono samo, proto je daleko vhodnější, když mohou začínat s poníkem. V Česku dlouhou dobu chyběla snaha vytvořit ideálního poníka – takového, který bude dítěti přítelem, naučí ho základní návyky týkající se péče o koně a také základní jezdecké dovednosti. Průlom však nastal v roce 2001, kdy Asociace chovatelů sportovních pony podala návrh plemenné knihy pro plemeno „český sportovní pony“a ten byl ministerstvem zemědělství schválen. Důvodem vzniku ČSP ale byla i možnost, jak využít spoustu kvalitních klisen s výbornými sportovními výsledky, ale bez prokázaného původu. Tím se plemeno zároveň stalo i finančně dostupné pro cílovou věkovou skupinu.
Toto plemeno vzniklo obdobně jako podobně využívaní koně v okolních státech (německý jezdecký pony, slovenský malý sportovní kůň) na základě křížení jezdeckých koní malého rámce (arabský kůň, anglický plnokrevník) s poníky velšského typu. ČSP tedy kloubí dobré vlastnosti poníků (odolnost, nenáročnost...) a žádoucí vlastnosti dalších plemen koní, která spoluvytvářejí toto plemeno a předávají mu rychlost, obratnost a vytrvalost.
Na otázku směru šlechtění tohoto plemena nalezneme odpověď na stránkách Asociace svazů chovatelů koní v ČR (www.aschk.cz): „Cílem šlechtění je všestranně využitelný pony jezdeckého typu s tvrdou konstitucí, dobrou krmitelností, dlouhověký, nenáročný a odolný proti vnějším vlivům. Konstituce a zdravotní stav musí umožňovat ekonomický celoroční chov ve volném ustájení s výběhem. Důraz je kladen na dobrý charakter, rozvážnost, vysokou inteligenci, ovladatelnost a ochotu k práci.“
 
 
Popis a charakteristika
         Kohoutková výška dosahuje u tohoto koníka nejméně 111 cm, ale nesmí přesahovat 148 cm (149 cm s podkovami). Jsou povoleny všechny typy barev i odznaků. Protože se jedná o sportovního koně, musí tomu odpovídat i tělesná stavba každého jedince: správný sportovní pony je souměrný, dobře osvalený, se suchými klouby a kratšího obdélníkového rámce.
        Hlava má být suchá, s velkým, živým okem, širokými nozdrami a malým uchem. Krk je dostatečně dlouhý, dobře nasazený, osvalený a u hřebců klenutý. Dále je pro tohoto poníka typický široký a hluboký hrudník, středně výrazný kohoutek a pevný hřbet a bedra. Žádoucí je samozřejmě pravidelný postoj, hlezna mají být dobře zaúhlená a kopyta pravidelná s kvalitní, tvrdou rohovinou. Mohou se vyskytovat rousy.
 
 
 
Povaha
         Nevím, jaké jsou vaše zkušenosti, ale poníci, se kterými jsem se kdy setkala já, byli většinou takoví malí záškodníci. Tedy – v dobrém slova smyslu; jsou to dobráci, ale nenechají si ujít žádnou příležitost k provedení nějaké lumpárny. Jistě, že tuto vlastnost v sobě má i náš český sportovní pony. Cílem šlechtění je ale opravdu to, aby byl poník skutečně výborný po charakterové stránce, aby s ním mohly samostatně zacházet i děti a mládež. Charakter je na něm asi vůbec to nejcennější: jedinci neovladatelní, agresivní nebo neochotní k práci nejsou zařazováni do plemenné knihy. Pokud se pro tohoto koníka rozhodnete, jistě vám bude trpělivým, ale i veselým a temperamentním kamarádem.
 
 
Využití
        Jak již bylo řečeno – jedná se o všestranného sportovního poníka, který se hodí pro všechny druhy jezdeckých disciplín (ano, i pro jízdu v zápřeži) a je speciálně určený dětem a mládeži. Je dobře využitelný jako rodinný kůň.
 
 
Zajímavosti
        Tento poník tělesně dospívá poměrně pozdě – někteří jedinci až v 6 letech!
Zajímavé také je, že plemeno tvoří poměrně dost různých plemen: plemena, která mohou být použita na základě souhlasu Rady PK za předpokladu splnění kritérií, platných pro plemeno český sportovní pony, jsou:
·         hřebci a klisny všech plemen pony všech rázů
·         klisny hucula
·         hafling
·         fjord
·         A1/1 s doporučením použít jedince menšího typu s vlastní sportovní výkonností nebo s výkonností potomstva
·         arabský plnokrevník a kříženky arabského původu
·         ČT s doporučením použít jedince menšího lehčího typu s vlastní sportovní výkonností nebo s výkonností potomstva
Dále je možno použít po souhlasu Rady plemenné knihy hřebce A1/1, arabského plnokrevníka a křížence arabského původu, případně další plemena podle potřeby. No, na mě je to trochu moc složité. Ale buďme rádi, že i my máme svého sportovního ponyho, který dělá radost dětem po celé naší vlasti.
 
 

 

Fellský pony

 

Historie a původ
            Domovinou tohoto poníka je pomezí Skotska a severní Anglie, oblast obklopená severními a západními svahy Pennin a blaty Westmorelandu a Cumberlandu.
Někde se uvádí, že je tento pony potomkem keltských poníků (drobní koně severského typu). Za nejstaršího předka fellského ponyho však můžeme téměř s určitostí považovat chladnokrevného fríského koně (dnes již vyhynulý), potomka evropského divokého lesního koně. Fríští koně byli dovezeni z Fríska jako pomoc při budování Hadriánova opevnění v roce 120 n. l..Když byla zeď hotova,zůstala zde velká skupina Fríských hřebců,kteří se křížili s původními poníky a tak vznikl Fellský pony a jeho soused Daleský pony.
            Snad nejvíce však našeho poníka ovlivnil dnes již vymřelý galloway, silný a rychlý skotský kůň, který do chovu zasáhl později. Toho sedlali hlavně pohraniční skotští nájezdníci a honáci, kteří kupovali dobytek v Anglii. Galloway byl chován mezi údolím řeky Nith a mysem Galloway. Přestože je již od 19. století považován za vyhynulého, uznávané kvality, které odkázal britským koním, jsou dosud patrné (mimochodem byl to právě on, kdo vytvořil kmenové stádo, z něhož za použití orientálních plemeníků v 17. a 18. století vznikl anglický plnokrevník). Nejslavnější z dávných hřebců-zakladatelů chovu fellského ponyho byl v 18. století Lingcropper, což byl patrně galloway.
            Od svého vzniku zůstal fellský pony téměř izolován, takže se uchovaly jeho charakteristické znaky. I dnes je snaha chovat tyto koně co nejčistší krve.
 
 
 
Charakteristika:
            Houževnatí fellští poníci byli již od 13. století ceněni jako výborní soumaři. Vždyť dokázali urazit za týden až 386 km neschůdným terénem a s nákladem až 100 kg. Svou příslovečnou tvrdost, rychlost a skvělý klus (který je energický, ale hladký, s dlouhou, nízkou akcí) zdědil tento poník patrně po svém gallowayském pradědečkovi. Dnešní standard klade důraz především na konstituci a pracovní schopnosti. Strmý skalnatý terén a drsné podnebí jejich domoviny způsobily, že tito poníci vynikají jistým chodem a skromností. Jsou silní, odolní a nenároční a jako všechna zvířata z blat se spokojí se skromnou pastvou spoře rostoucích travin s malou výživnou hodnotou. Mají vynikající konverzi živin, celková konstituce je tvrdá. Je odvážný, vnímavý, inteligentní a snadno ovladatelný, i obtížné situace dokáže řešit s přehledem. Mají mírnou a přátelskou povahu a živý temperament.
Fellský pony má hezky utvářenou hlavu s rovným profilem, která od širokého čela klínově zužuje v úzké chřípí s širokými nozdrami. Má malé, úhledné uši, jasné oči a jemné žuchvy. Krk je poměrně dlouhý, hlava vysoko nesená. Plec je mohutná se šikmou lopatkou, hřbet a bedra jsou silná, všimnout si můžeme také dobře klenutých žeber. Záď je poněkud skloněná, ohon bohatý, dobře nesený, hříva a kštice jsou rovněž velmi husté, žíně jsou třpytivě lesklé. Končetiny jsou pevné a s dobrými klouby. Na spěnkách a holeních vyrůstá jemný rous, okrouhlá kopyta jsou z kvalitní, namodralé rohoviny. Obvykle to bývají vraníci, někdy tmaví a světlí hnědáci, většinou bez odznaků, občas se vyskytne malá hvězda. Bílé odznaky nejsou žádoucí. Výška v kohoutku je průměrně 140 cm (nesmí však přesáhnout 143 cm).
 

 

Využití:

        Zdroj 1: Fellský pony byl tradičné používán jakou soumar a na farmách na vysočině sloužil ke sloužil ke shánění stád dobytka a ovcí. V kraji, kde bylo jen málo cest, měl nemalý význam u pro přepravu osob a průměeně vzrostlého muže dokázal nést v sedle pohodlně po celý den. Přes veškerý pokrok poskytuje fellský poník tyto služby místy i dnes. V 18. a 19. století se používal i ke klusáckým závodům ve spřežení se používá i dnes. I v současné době jsou oblíbení jako jezdečtí poníci a používají se pro vozajatské soutěže.

        Zdroj 2: Fellští poníci mají živou povahu, jsou učenliví a ovladatelní. Vynikající je hladký klus, jímž urazí bez zastávky desítky mil. Zvlášť se oceňuje jejich vytrvalost a neúnavnost v práci i pod sedlem. Jejich domov, Cumberland a Westmoreland, jsou kraje neschůdné, a proto byli soumary a jezdeckými koňmi. Dnes se osvědčují i v lehkém tahu a jejich kříženci jsou vyhledávanými jezdeckými koňmi. Zdroj 3: Fell tradičně sloužil jako soumar, podobně jako jeho soused dales. Navíc je fell skvělý klusák, a proto sloužil mnohem víc pod sedlem než v zápřeži. Dnes, když si znovu získává své pravé místo, slouží jak k jízdě, tak k tahu, ale kromě toho při křížení dává skvělé sportovní koně pro příslušné kategorie. Prostřednictvím Willsonových poníků se stal také výchozím plemenem pro moderního hackney ponyho.
 
        Zdroj 3: Fellský pony je pověstný svou výkonností.Svého času byl využíván při dopravě olova z místních dolů na pobřeží; tvrdilo se o něm,že unese den po dni kolem 100 kg nákladu na vzdálenost 40 km.Byl využíván také na farmách na severu země k těžké zemědělské práci a v zápřeži stejně jako při nadhánění ovcí a ježdění.Ve dnech volna pak farmáři přihlašovali své poníky do místních klusáckých dostihů.

 

Zajímavosti
        Ve své vlasti se fell často označuje jako Brough Hill Pony, protože bývá spojován s trhy v Brough Hill
 
 
 
www.fellpony.cz
 
www.fellponysociety.org
 
en.wikipedia.org/wiki/Fell_pony
 
www.moonlitfellponies.com/
 
www.fellpony.f9.co.uk/fells/felcnts.htm
 
www.fellponies.com/
www.fellpony.f9.co.uk/
 

 

 Islandský kůň

 

 

        Tento malý koník, kterého vám záhy představíme, je vskutku pozoruhodný. Na celém světě bychom asi nenašli jediné plemeno, které by se vyvíjelo stejným způsobem – tedy více jak 800 let izolovaně. Islandší koně jsou tedy prakticky stejní dnes, jako byli před osmi sty lety. Stejně tvrdí, houževnatí, přátelští a přizpůsobiví. Právě to je dělá tak oblíbenými nejen na Islandu, ale i ve spoustě jiných zemí.
 
Původ a historie
        Do Skandinávie se koně dostali pravděpodobně z Asie - předci těchto koní byli koně mongolští. Islandský kůň je potomkem koní, kteří byli v Norsku za časů Vikingů, tedy v žilách jim rovněž koluje mongolská krev.
          Island byl osídlen mezi lety 874 a 935 našeho letopočtu. Osadníci byli velmi často nezávislí lidé, kteří nechtěli být ovládáni norským králem. Přestěhovali se tedy na Island, kde žádných králů nebylo. Tito lidé s sebou přiváželi i svá hospodářská zvířata. Jejich lodě však nebyly příliš veliké, a tak si s sebou lidé brali jen to nejlepší z nejlepšího, tedy i své koně. Jen pro zajímavost - do této doby byl největší islandský savec polární liška.
Osadníci přicházeli z Norska, Západních Shetlandských ostrovů, Irska a z ostrova Man. Islandský kůň tedy pocházel ze všech těchto regionů, což přispělo k utváření jeho ceněných vlastností. Na vývoji plemene se samozřejmě velkou měrou podílela i místní příroda a klima, které z něj udělaly koně mimořádně odolného a přizpůsobivého. Samotní islandští koníci nebyli nikdy nijak zvlášť ohroženi - podnebím ani přirozenými predátory (snad s výjimkou člověka). I proto se o Islandských koních říká, že dříve konají než myslí - plachostí opravdu neoplývají a bývají přátelští.
 
Genetická čistota aneb Izolace udělala své
Jedním z nejvíce fascinujících rysů islandského koně je jeho extrémní genetická čistota. K islandským koním se nedostala žádná jiná krev zvenčí přes více jak 800 let. Na ostrově bychom tedy nenašli jiné koňské plemeno než to, o kterém mluvíme. Někdy se můžete dočíst, že starý Althing (nejstarší parlament na světě), vydal před více než tisíci lety zákon zakazující import zahraničních koní do země. To není pravda. Pravda ale je, že neexistují žádné dokumenty o tom, že by v této době chtěl někdo na Island koně dovézt nebo dovezl. V roce 1882 byl import koní zakázaný zákonem a tento zákon platí dodnes (pro prevenci zavlečení nákaz). Takže každý kůň, který jednou opustí Island, se už nikdy nemůže vrátit zpět. Dokonce ani v případě, že kůň vycestuje za účelem soutěže.
Tento zákon byl nedávno některými lidmi napadán. V té době však došlo k zavlečení choroby na Island prostřednictvím udidla; zákon byl tedy nejen zachován, ale i zpřísněn: všechna použitá udidla, uzdy, zdravotní přípravky, kartáče apod. od té doby patří na seznam věcí, které nemohou být zpět přivezeny na Island. Mnoho dalších použitých věcí musí být desinfikováno.Toto opatření přineslo své ovoce: všechna nakažlivá onemocnění, kterými trpí koně na evropském kontinentu nebo USA, jsou tak na Islandu neznámá.
 
Popis a charakteristika
          Tento koník je skromný a nenáročný. Mnoho koní na Islandu je stále chováno v polodivokých podmínkách, kdy žijí na pastvinách po celý rok. Jen v nejhorších zimních měsících se jim na sníh dává seno, někdy doplněné slanými sledi. Často nepotřebují žádné podkovy, pokud se s nimi jezdí jen v blátě, hlíně nebo písku, ale podkování obvykle zlepšuje jejich chody. S porody zpravidla problém nebývá, klisny v mnoha případech porodí samy na pastvině.
          Toto plemeno je obdařeno velkou pohyblivostí, jistým krokem a také jsou tito koně dobří plavci. Můžeme ho vidět jak rychle a s jistotou nese dospělého jezdce přes hornatý terén během tradičního podzimního shánění ovcí. Někteří islandští koně jsou známí svým vyvinutým orientačním smyslem a výjimečnou schopností vracet se do svého domova.
          Kohoutková výška se pohybuje mezi 128 cm a 148 cm, průměrná výška je 135 cm. Měli by tedy spadat do kategorie pony, ale Islanďany a Evropany jsou řazeni mezi koně, neboť jsou stavěni k nošení dospělého člověka. Pro Islanďany je to prostě kůň, a to ten nejlepší...Islandský kůň je enormně osvalený, s velmi tvrdými a hutnými kostmi, těžkou  hlavou a kompaktním tělem. Dále je charakterizuje krátký, silný krk, hluboký hrudník, velmi silná záď a nohy a kvalitní kopyta. Kštice, ocas a hříva jsou bohaté a husté. Srst je tvrdá, v zimě huňatá s mimořádně teplou podsadou. Co se barev týče, islanďan se vyskytuje asi ve 40 barvách a barevných variantách.
          Chovatelský program byl založen především na kvalitě vysoce hodnocených pěti chodů, typických pro tyto koně. Těch pět chodů představuje krok (fetgangur)- nejobvyklejší u soumarů, klus (brokk) - užívaný při překonávání nerovného terénu, rychlý cval (stökk) a dva typy mimochod: pomalý skeid a rychlý tölt (i když to čistý mimochod není), kterému Američané říkají rack. Tölt je čtyřdobý rychlý mimochod s pravidelným sledem nohou (levá zadní, levá přední, pravá zadní, pravá přední), který umožňuje dosáhnout velké rychlosti. Každé dva roky se koná i mistrovství Evropy v závodním mimochodu a töltu.
 
Povaha
        Islandský kůň je velmi přátelský, odolný a vytrvalý. Nemusíte mít nejmenší obavy, když se kolem něj pohybujete, děti dokonce probíhají pod břichy hřebců, aniž by se cokoli stalo. Protože tito koně neměli na Islandu žádné přirozené nepřátele a byli izolováni po tak dlouhou dobu, nemají v podstatě žádný sklon ke kopání, ve srovnání s jinými plemeny. Ti, kteří člověka někdy kopnou, jsou vyřazení z chovu. Pro tyto koně je typický velmi individuální charakter. Islanďan je trpělivý, přizpůsobivý, nekomplikovaný a někdy i velmi duchaplný. Tyto vlastnosti z něj dělají ideálního rodinného koně, ať už pracovního nebo jezdeckého. Mějte však na paměti, že ne všichni Islandští koně jsou povahou stejní. Některý bude spíše tíhnout k dětem, zatímco jiný uplatní svou horkou krev na dostihové dráze.
 
Využití
        Kůň je zvíře, které je Islanďanům asi nejbližší, když pomineme mořské živočichy, kteří jim poskytují obživu. Lidem sloužil k práci, poskytoval zábavu i potěšení, a pro původní pohanské obyvatelstvo byl dokonce i rituální obětí. Na jeho schopnostech bylo postaveno celé hospodářství ostrova. Dnes se uplatňuje jako soumar, ale také ve sportu, zejména na dostizích. Na Islandu si potrpí na různé koňské soutěže a přehlídky. Existuje tam více než 40 jezdeckých klubů, které sdružuje národní asociace spolu se Zemědělskou společností Islandu. Ty každoročně organizují přehlídky, setkání, svody a klasifikace hřebců islandských koní. Jsou pořádány sportovní akce, přehlídky koní a hlavně dostihy. Největší rovinové dostihy se běhají v hlavním městě Rejkjavíku. Cvalové dostihy jsou na vzdálenost 300, 400, 800 a 1500 metrů. Pořádají se i steeplechasse.
V dnešní době žije na Islandu okolo 80 tisíc těchto koní a plemeno je jednou ze základních charakteristik ostrova. Popularita islandského koně je dokonce taková, že po světě jsou pořádána mistrovství světa v jízdě na islandském koni.
 
Zajímavosti
        U tohoto plemene bychom našli zajímavostí hned několik, pokusíme se tedy přiblížit vám alespoň některé z nich:
      1) Díky jeho velmi husté srsti může islandský poník zůstat venku po celý rok, v létě se     však musí chránit před přímým sluncem.
2)      Islandský kůň dospívá později, obsedají se až kolem pátého roku života.
3)      V dobách minulých byly oblíbeným druhem zábavy na Islandu koňské zápasy, které vycházely z přirozeného instinktu hřebců bojovat mezi sebou navzájem. Proti sobě stáli dva speciálně vycvičení hřebci, kteří byli podněcováni bodci. Tato „zábava“ byla tak nebezpečná, že často docházelo k poraněním nebo dokonce úmrtím organizátorů.
4)      Německo je totiž druhým největším chovatelem těchto koní hned po Islandu. Chovají asi třetinu celkové populace islandských koní.
5)      Potravní přizpůsobivost. V dobách, kdy v tuhých a dlouhých zimách na Islandu došlo seno, byli tito koníci schopni přežít díky ochotě živit se sledi.
6)      Podle moderních měřítek se začal chov řídit až v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní), ve známé oblasti Skagafjodur na severu země
 
Islandský kůň v ČR
        S tímto plemenem jsme se mohli poprvé seznámit na výstavě Koně 2001 v Pardubicích. Koníci ze severu si okamžitě získali přízeň publika. Byli předváděni německými jezdci z výborné jezdecké školy Lipperhof.
 

 

Kůň kinský

 

Po stopách zlatého koně

         Ptáte se, koho že to máme na mysli, mluvíme-li o zlatém koni? Ano, hádáte správně: tentokrát jsme se vydali za dalším českým plemenem – za koněm Kinského. A kde ho najdeme? Přece v Chlumci nad Cidlinou, městě, které leží v malebném kraji nedaleko Pardubic v povodí Cidliny. Jejich chov, neodmyslitelně spjatý s rodem hrabat Kinských, má zde dlouholetou tradici.

 

Původ a historie

        Nyní si uděláme výlet o několik století zpět. Konkrétně do roku 1832. Nebo...vlastně ještě dále. Nechceme přece zapomenout na historii slavného rodu Kinských, bez kterého bychom byli o toto ušlechtilé plemeno ochuzeni. Rodina Kinských žila na chlumeckých panstvích odedávna, první zmínky o jejich rodu pocházejí už ze 13. století (tehdy známí jako Vchynští z Tetova), do hraběcí hodnosti byli povýšeni v roce 1628. Už za působení Ferdinanda Kinského se chovali koně pro hospodářské a vojenské účely na chlumeckém panství, jehož symbolem se stal zámek Karlova koruna. A jak se můžeme dočíst na stránkách hřebčína Equus Kinsky – už tehdy byli chovaní koně zlatí!

         O rozvoj chovu (na přání Marie Terezie) se dále zasloužil Ferdinandův nejstarší syn Leopold a popularitu těchto zlatých koní rapidně zvýšila i Kristina Kinská-Lichtensteinová, když se se svými plaváky objevila na oslavách pořádaných u příležitosti Vídeňského kongresu po porážce Napoleona v roce 1815. Ale přesuňme se konečně do roku 1832. Co že se stalo tak výjimečného? Hrabě Oktavián Kinský (vynikající chovatel a znalec koní) nechal postavit dnešní Hřebčín Equus Kinsky (dříve hřebčín Ostrov) a v roce 1836 založil vlastní plemennou knihu. Zakladatelem chovu se stal hřebec César, který se narodil klisně Themby II. a jehož otcem byl anglický plnokrevný hřebec Princ Djahura. V hřebčíně si ale velmi cenili klisen – matek, a proto jména hříbat začínají vždy prvním písmenem matky, a v poslední době je doplňuje přídomek Kinský. Do dnešních dnů se tedy dochovali potomci rodin se jménem začínajícím písmeny Č, J, H, M, N, O a P.

           Dědicem chovu se poté stává Oktaviánův synovec Zdenko, který se také velmi zasadil o úspěšnost chovu, a to hlavně v oblasti dostihů. Po roce 1948 zabírají majetek Kinských komunisté, což má za následek úpadek celého chovu. Náprava byla sjednána až v roce 1968, a to díky tehdejšímu vedení Státního statku Chlumce nad Cidlinou. Chlumecké plaváky, jimž hrozil zánik, se podařilo zachránit jen díky hrstce obětavých lidí. V roce 1991 se stali majiteli chovného stáda velcí nadšenci Petr a Libuše Půlpánovi, kteří se svými Kinskými koňmi sklízejí jeden úspěch za druhým v nejrůznějších jezdeckých disciplínách i v chovu.

 

Popis a charakteristika

        Jak již bylo v úvodu řečeno – jedná se o teplokrevného koně. Kůň Kinského v současné době není uznán jako samostatné plemeno, i když je snaha tuto situaci změnit. „Kůň Kinský byl původně šlechtěn pro parforsní hony, později pro překážkové dostihy. Dnes nachází široké uplatnění ve všech obvyklých disciplínách jezdeckého sportu od drezurního ježdění, přes skokové disciplíny až po uplatnění jako kůň pro rekreační ježdění a sport dětí. Tito koně se vyznačují příjemným temperamentem, který je dán vyšším podílem krve anglického plnokrevníka, přitom zachovávají snadnou jezditelnost a výborné charakterové vlastnosti, které jsou za léta do stáda vchovány a geneticky utvrzovány.“ (www.equus-kinsky.cz) Tolik  popis koně Kinského, jak ho uvádí Hřebčín Equus Kinsky.

            Ale snad nejdůležitější je pro tohoto koníka barva. Nejčastějším zbarvením je izabela a plavák. Na zmíněných stránkách si dokonce můžete přečíst odbornou studii Zbarvení a dědičnost barvy u Kinského koně, která je opravdu zajímavá . Ve studii se mimo jiné zmiňuje i důležitost zachování barvy a její přesné určení pro budoucnost chovu a případné uznání Kinského koně jako samostatného plemene. Překvapivý je také fakt, že atraktivní barva izabel a plaváků se v chovu vyskytuje zhruba v  poměru 1:1 k ryzákům a hnědákům. Kohoutková výška je 161 – 168 cm u klisen a 165 – 170 cm u hřebců.

 

Využití

        Kůň Kinského je živou památkou, podobně, jako třeba starokladrubský bělouš a vraník. Svým zbarvením je jedinečný nejen v ČR, ale i v Evropě. I proto jsou koně nezřídka prodáváni do zahraničí: do Rakouska, Švýcarska, Holandska, Belgie, ale především do Německa – zde místní chovatelé dokonce vytvořili Klub koní Kinských. Ale pozadu nezůstává ani kolébka dostihového sportu – Anglie: klisnu Johanku Kinskou dostala ke svým 100. narozeninám královna matka. Úspěchem byl i prodej hřebce Ornáta do USA.

         Tohoto nádherného plaváka můžete vidět jak na drezurních kolbištích, tak i na parkurech, v zápřeži, na dostihové dráze (zejména steeplechase) i při honebním ježdění.

 

Současnost

        Svaz chovatelů koní Kinských (SCHKK) má v plemenné knize zapsáno přibližně 110 chovných klisen a 10 plemenných hřebců (k tomu dorost a koně ve výcviku). Z hřebčína pocházejí známí plemeníci, jako jsou: 784 Almhirt Kinský (Polemik), Almhirt týnský (Červánek), 918 Alois, 2712 Taarlo Kubišta, 718 Mineral, 250 Burbon (velkopolský kůň), 556 Daf Ondráš a další.

          Manželé Půlpánovi i jejich dcera, Libuše Púlpánová ml., mají na svém kontě řadu mezinárodních umístění v různých jezdeckých disciplínách.

 

Zajímavosti

        Zbarvení palomino dostalo podle pověsti svůj název podle nezvladatelného žluťáka, kterého vlastnil jistý Juan de Palomino, člen vojsk dobyvatele Mexika Cortéze. Název palomino se později vžil obecně pro žluťáky. Označení barvy izabela má zase na svědomí dcera Filipa II. Izabela Clary Eugenie. Ta údajně při zahájení obložení Ostende prohlásila, že nepřevlékne své roucho, dokud město nebude dobito. Obležení se však protahovalo a roucho mezitím získalo žlutohnědou barvu. Podle současné terminologie se žluťáci bez úhoří pruhu nazývají „palomino“ a s úhořím pruhem „red dun“. Plaváci bez úhořího pruhu se nazývají „buckskin“ a s úhořím pruhem „dun“.

        Jak jsme již zmínili, zlatí koně byli a jsou velmi úspěšní i na dostihové dráze. Což dokazuje i úspěšný start Karla Kinského v Grand National v Liverpoolu, kde zvítězil s klisnou Zoedone. Z chovu koní Kinských pochází řada i vítězů Velké pardubické (Magyarád 1897, 1900, Sláva 1899, Pohanka 1931, Norma 1937, Nestor 1966) a mnoho umístěných (Čigýr, Neklan – ano, ten, který je zvěčněn ve hře Dostihy a sázky :-), Nevěsta, Něva, Norbert,...)

        A právě klisna Norma byla nesmírně populární zejména díky své jezdkyni - Latě Brandisové, která dosud jako jediná žena dokázala právě s Normou zvítězit ve Velké pardubické (1937). 

 

TOPlist